Monika Žáková se ve svých dílech zaměřuje na dekonstrukci konvenčních způsobů vnímání vizuálních a precepčních informací, kde se na plátnech stírají hranice mezi plochostí a třetím rozměrem. Vytváří různorodé konfigurace skrze skládání a vrstvení na základě aditivního přístupu a konfrontuje sebe sama s jejich omezeními. Tato konfrontace přitom vychází z racionálních a logických vazeb při hledání preciznosti a přesnosti ve vnitřních propojení.